Je dobré dělat si názor, podle skutečných a ověřených informací, zde se jedna přímo nabízí. Ani černá, ani bílá,.. zkrátka taková realita, jak jí poznal jeden z těch, kteří zde skutečně byli!

Čtyři dny – od čtvrtka do neděle odpoledne – jsme dobrovolničili na srbsko-chorvatském hraničním přechodu Berkašovo/Bapska (dále jen Bapska). Prochází tudy všichni uprchlíci, kteří jdou takzvanou „Balkánskou cestou“, zhruba 3 – 5 000 lidí denně. Pokusím se shrnout, co jsem tam viděl.
Situace se v neděli odpoledne a v noci (po našem odjezdu) DRAMATICKY zhoršila, na konci textu najdete informace z dnešního dopoledne. Mnoho z toho, co je zde napsané, už nyní nemusí platit, a nevím, jak se to vyvine.
To je také jedna z věcí, kterou si odnáším – situace se mění ohromně rychle a uprchlíci žijí v neustálé nejistotě a strachu, že se někde po cestě zaseknou.
Uprchlíci jdoucí „Balkánskou cestou“ se přepravují z Turecka lodí do Řecka, odtud do Makedonie, kde jsou přepravování vlaky k hranicím se Srbskem (hraniční přechod Preševo), kde nasedají na autobusy a jedou k Bapske. Z Bapske jsou přepravovány chorvatskými autobusy do 15 minut vzdáleného tábora v Opatovci, odkud jedou speciálními vlaky do Rakouska a dále do Německa. Dříve přes Maďarsko, nyní přes Slovinsko.
Situace v Bapske je zhruba takováto – na srbské straně přijíždí autobusy z Preševa na makedonsko-srbské hranici, zhruba 8 hodin cesty od Bapske. Vykládají skupiny zhruba 60 uprchlíků. Ti přejdou asi pět set metrů po malé asfaltce k chorvatské hranici, kde čeká skupinka chorvatských policistů a odjíždí chorvatskými autobusy do asi 15 minut vzdáleného tábora v Opatovci.
To se zdá jako jednoduchá situace, ztěžuje to ale několik věcí:
  • uprchlíků je několik tisíc každý den
  • Chorvati a Srbové se nijak nekoordinují a chorvatské busy často nestíhají odvážet lidi dostatečně rychle a ti se začnou rychle hromadit na srbské straně. Někdy dokonce přestanou jezdit chorvatské busy na nějaký čas úplně.
  • uprchlíci jsou po dlouhé cestě velmi vyčerpaní – většina z nich posledních několik dní nespala – rozhodně ne v posteli ale jen v přeplněných busech či vlacích
Hraniční přechod v Bapske je pro uprchlíky otevřený už zhruba měsíc, za tu dobu tam vznikla nějaká základní infrastruktura. Uprchlíci, když vystoupí z autobusů můžou jít na Toi-Toiky (asi 10 pro všechny), jsou tam stany UNHCR (komisariát OSN pro uprchlíky), lékařů bez hranici a několika dalších organizací – které nabízejí jídlo a základní ošetření. A následně také český stánek – sklad s oblečením dovezených z různých sbírek, kuchyně, kde se vaří čaj pro uprchlíky i pro tým.

Příchodová cesta k hranici, kde jsou stánky různých humanitárních organizací. Český stan je ten nejvíc vzadu, je vidět střecha.
A potom následuje takzvaná „lajna“ – o kterou se stará kompletně jen český dobrovolnický tým – asi dvě stě metrů asfaltky, na které je pět vojenských průchozích hangárů, za kterými následuje volný prostor a chorvatská hranice, kde stojí 5 – 10 chorvatských policistů a za nimi přijíždí autobusy, kteří odvážejí uprchlíky do tábora v Opatovci. Pokud Chorvati zvládají mít dostatek autobusů, lidé lajnou jen prochází, pokud se začínají hromadit, jsou řazeni do skupin po 25 lidech ve dvojstupu, vždy dvě skupiny ve stanu – jedna vlevo a jedna vpravo a postupně jsou přepouštěni do dalších stanů. Poslední stan komunikuje s chorvatskými policisty, kteří dávají vědět, kdy můžeme pustit lidi do autobusu a kolik.
Když začne lidí ještě přibývat, začnou se hangáry ještě více zahušťovat – až na zhruba sto lidí na jeden hangár. O každý hangár se starají vždy tak dva dobrovolníci. Cílem je rozdělit masu lidí na menší skupinky, udržet klid a pořádek a ideálně i dobrou náladu a informovat lidi o tom, co je čeká.

„Lajna“, kde se lidé seskupují a informují před odjezdem chorvatskými autobusy.
Ostatní organizace se drží většinou jen u svých stánků.
Mimochodem, průchozí hangáry na cestě postavila srbská vláda v pondělí, asi tři dny před naším příjezdem, dřív stály skupiny uprchlíků venku, i když pršelo. Situace se v Bapske mění každým dnem.
Většina autobusů uprchlíků přijíždí v noci (kvůli vzdálenosti z Preševa), kdy paradoxně většina humanitárních organizací má zavřeno – fungují jen jednotky lidí z UNHCR a český tým. I Lékaři bez hranic v noci nefungují, tedy jediný doktor v noci v době našeho pobytu byla jedna česká dobrovolnice lékařka, která samozřejmě může poskytovat jen velmi omezené ošetření pro několik set lidí, kteří se v prostoru nachází.
Český tým funguje nonstop, 24/7 – ve třísměnném provozu – od šesti večer do dvou v noci, od dvou v noci do desíti dopoledne a od desíti do šesti večer. Většina dobrovolníků jede dvoufázově – jednu směnu osm až deset hodin pracuje, potom pět až šest hodin spí a jdou zase pracovat.
V době, kdy jsme tam byli, bylo na místě zhruba 25 – 35 českých dobrovolníků, z nichž tak 15 je vždy „v práci“, zbytek spí. Většina je na místě na několik dní. Dvakrát za den mezi směnami je zhruba půlhodinová koordinační schůzka.

Večerní schůzka ve skladu, kde se uchovává a třídí oblečení, které se následně rozdává těm, kteří potřebují.

Dopolední koordinační schůzka venku. Dobrovolníci se upisují na další směnu a vybírají si, co budou dělat – ve skladu, v kuchyni, na lajně, zásobování, …
Dobrovolníci jsou velmi různorodí – studenti i pracující, kluci i holky. Občas jsem měl až mrazení, z toho, jak složitou a náročnou práci dělá skupina lidí, kteří se poprvé potkali na místě a učí se za pochodu. Přišlo mi, že tým ohromně dobře a profesionálně fungoval, přestože jsme na to, co jsme dělali, neměli žádnou kvalifikaci, jen krátké zaškolení a předávání si zkušeností mezi sebou.

Prázdná cesta s čerstvě uklizenými hangáry.
Pomoc se poskytuje v principu ve třech rovinách – materiální, logistická a lidská.
Většina ostatních organizací v Bapske dělá hlavně tu materiální pomoc – poskytují jídlo, deky (UNHCR), základní ošetření (Lékaři bez hranic). Češi v Bapske dělají všechny tři roviny pomoci:
  • Materiální – nabízí se teplý čaj a náhradní oblečení z českých sbírek (vždy někdo cíleně hledá děti, kteří třeba nemají ani ponožky).
  • Logistická – češi se jako jediní starají o „lajnu“, kde se organizuje čekání na chorvatské autobusy a poskytují informace, co se bude dít dál.
  • Lidská – od základních věcí – povídání si s lidmi a projevení zájmu, ale třeba i hraní na ukulele/kytaru a zpívání písniček, přes den se provozoval dětský koutek s hračkami…

Odchod na chorvatské autobusy ranní mlhou.
Já jsem byl všechny čtyři směny na lajně. Směny byl velmi různé – ohromně záleželo na tom, jestli zrovna jezdí chorvatské autobusy a kolik.
Když Chorvati stíhali odvážet rozumně, měli jsme plných jen několik hangárů a neustále se lidé posouvali. To je potom hezká práce – kromě řazení a poskytování základních informací je čas si i povídat s lidmi. Taková byla třeba hned má první směna v noci a ráno ze čtvrtka na pátek
Mnohokrát jsem říkal větu „Hello, do you speak English? (ukázání na někoho, kdo ano) Great, thank you. This is a Serbian-Croatian border. You have to wait here for a bus, which will take you to a camp in Croatia which is just fifteen minutes from here. There you can take a rest and then there are trains, which will take you to Austria. OK?“.
Různá pozorování o uprchlících, kteří prochází Bapske:
  • většina je ze Sýrie (tak 60 – 70 %), druhá velká skupina jsou Afghánci (tak 20 – 30 %), ostatní jsou už spíše menší skupinky – z Iráku, z Pakistánu, ze Súdánu, ze Senegalu, …
  • cesta ze Sýrie do Bapske trvá zhruba 8 – 10 dní, z Afghánistánu 30 – 45 dní
  • všichni mají jen malé baťůžky – zhruba 20 – 30 litrové – nemůžou mít víc, protože z Turecka připlouvají do Řecka na gumových člunech. Jeden Syřan mi ukazoval video na telefonu, byl to takový ten nafukovací člun pro zhruba 12 lidí, všichni si drží baťůžky na klíně a mají plovací vestu. Převaděči je pošlou na moře samotné, člun je na jedno použití. Jiný Syřan mi povídal, že jeli 8 hodin na člunu, že v něm usnul
  • anglicky mluví tak pětina lidí
  • většinou jdou celé rodiny – včetně malých dětí, včetně starších rodičů
  • většina se chtěla dostat do Německa, část také do Švédska
  • všichni byli velmi unavení – jsou nepřetržitě na cestě, posledních několik dní pořádně nespali, jen v autobusech či přeplněných vlacích
  • všichni byli velmi zdvořilí, milí a oceňovali pomoc českých dobrovolníků (i ostatních organizací)
  • lidé, se kterými jsem se bavil, uměli anglicky a byli často vysokoškolsky vzdělaní – lékárnici, programátoři, novináři, … S těmi, co neuměli anglicky jsem se samozřejmě moc nebavil…

Pán z Afghánistánu, kde pracoval jako telekomunikační manažer, se svou manželkou a maminkou.

Roztomilá růžová holčička ze Sýrie.

Mladý frája.
V pátek Maďaři oznámili, že zavřou o půlnoci hranice.
Chorvati začali okamžitě používat všechny busy na přesun lidí z tábora v Opatovci, aby je stihli dostat do vlaků přes Maďarsko. A zároveň ještě nebylo jisté, jestli bude moci „řeka“ téci přes Slovinsko, přestali tedy pouštět uprchlíky k sobě.
Od osmi večer přestaly jezdit chorvatské autobusy. Během chvilky se nám zaplnily všechny hangáry i prostor za nimi. V prostoru čekalo zhruba 600 – 800 lidí. Srbové naštěstí zastavili další autobusy a nechali lidi čekat v nich. Nevědělo se, kdy pojedou autobusy. Měli jsme skoro všechny dobrovolníky na lajně, uklidňovali jsme lidi, vysvětlovali, informovali, roznášeli deky a igelity na zem a čaj. Jediná česká lékařka dělala, co mohla – mnoho dětí i dospělých je nachlazených, lidé jsou unavení. Mezi uprchlíky je i mnoho těhotných žen či starších lidí.

Paní jela ze Sýrie za bratrem, který žije už 5 let v Německu

Deky, které rozdávalo UNHCR byly opravdu užitečné, v noci je zima, zvláště když jsou všichni nevyspaní a unavení.
Situace v různých hangárech byla různá – několik zadních hangárů se nám podařilo uklidnit natolik, že si lidé posedali a polehali na zem a v klidu čekali.
Ve dvou předních hangárech (kde jsem byl i já), to byla větší jízda. V mém druhém hangáru byla mimojiné skupina temperamentních Afghánců, kteří byli trochu netrpěliví. Lidé někdy byli klidní, někdy se tlačili dopředu, až jsme je museli držet – několikrát bylo potřeba dělat lidskou řadu, vysvětlovat, posouvat lidi zpět, klidnit je. Před předním hangárem si rozdělali oheň, někteří lidé od nás k němu chtěli jít také a zkoušeli různě obcházet řadu přes pole.

Improvizovaný táborák
Ohromně nám pomáhalo několik z uprchlíků, kteří nám pomáhali tlumočit a předávat informace ostatním. Také nám pomáhali asi 2 – 3 Izraelci, kteří uměli arabsky a vysvětlovali. Začalo se nám tam párkrát pár lidí hádat, bylo je potřeba klidnit, aby to neskončilo rvačkou. Naštěstí jsme jako dobrovolníci měli velký respekt – když jsem se poprvé vecpal mezi dva křičící pošťuchující se Afghánce, kteří vypadali, že si za chvíli dají do držky, trochu mi zatrnulo – ale nikdy si na nás nikdo fyzicky nic nedovolil.
Ohromně pomáhala i hudba – jeden z Čechů chodil s ukulelem a hrál písničky. Naši rozverní afghánští kluci tancovali, pouštěli pak další písničky z mobilu, až z toho byla malá noční párty.

Ukulele!
Kolem půlnoci začali Chorvati opět pouštět busy a poslali jich dost – takže po asi 4 hodinách se nám řada opět rozpohybovala. To samozřejmě není bez obtíží – po příjezdu prvního busu se všichni natěší, že už taky pojedou, sbalí se a postaví na nohy, přestože to trvá ještě třeba hodinu, než se na ně dostane. Dá trochu úsilí udržet pořádek a zabránit předbíhání a mačkání.
Získal jsem novou dovednost „zacouvat sto lidí, kteří neumí moc anglicky a tlačí se dopředu, o několik metrů zpět dozadu do hangáru“.
Za dvě hodiny se nám lajna kompletně vyprázdnila, Srbové začali opět pouštět lidi z autobusů (čekalo jich před přechodem víc jak 20), ale už to bylo plynulé a Chorvaté stíhali odvážet.

Odchod k chorvatským autobusům.
Často se mě lidé sami ptali, jestli bych je nevyfotil, obzvláště pro děti to byla oblíbená kratochvíle. Některých lidí jsem se naopak ptal já, jestli si je můžu vyfotit.

Tahle paní ze Sýrie měla snad nejhezčí oči, které jsem kdy viděl.
Páteční denní směna byla opět v pohodě, hodně jsem si povídal s lidmi.
Různé zajímavé momenty, které mi utkvěly v paměti:
  • dostal jsem od jednoho uprchlíka čokoládové srdíčko
  • potřebovali jsme uklidit nepořádek v hangárech, donesli jsme do hangárů igelitové rukavice a pytle a poprosili pár uprchlíků – nadšeně se toho chopili a za chvíli všechny hangáry a jejich okolí vyčistili
  • ranní krásná mlha a východ slunce během ranní směny – vzbuzovalo to ve mě pocit naděje
  • často mě napadalo, jak bych se v podobné situaci cítil já – jen s malým baťůžkem jdu i s rodinou do země, kde nevím, co se stane

Kluci jdou prozkoumat chorvatské policisty.
A také mě napadaly různé obavy či strachy:
  • Jaké to bude v zimě? Většina uprchlíků nemá mnoho oblečení a jen malé baťůžky. Nikdo z nich není zvyklý na evropskou zimu. Už teď, na podzim, mnoho z nich bylo prochladlých a byla jim zima
  • Jaké to bude, až dorazí, kam směřují? Teď jsou na velmi náročné cestě, ale mají nějakou lucernu – naději, že až dorazí do Německa či Švédska, bude lépe. Po příchodu je často bude čekat dlouhé čekání na formality, náročné hledání práce, …
  • Jak se začlení do společnosti? U spousty z nich nemám pochyb, že si najdou v pohodě práci – umí anglicky, jsou vzdělaní, dělají zajímavou práci. Zároveň ale spousta také anglicky neumí, nejsou zvyklí na evropské fungování. Bude to složité a náročné.
A pak přišla neděle. Pracoval jsem od dvou v noci. Situace ze začátku byla klidná, vše fungovalo dobře, lidé přicházeli a odcházeli.
Kolem sedmé hodiny ráno začal jezdit jen tak jeden chorvatský autobus za hodinu, v osm přestaly jezdit úplně. Chorvatší policisté říkali, že je to proto, že Slovinci nestíhají dostatečně rychle přijímat lidi z Chorvatska.
Podobná situace jako v pátek večer – úplně plné hangáry, tentokrát nám tam Srbové ale navíc vysadili i další lidi, kteří se už do přeplněných hangárů vůbec nemohli vlézt – čekala navíc dlouhá řada před závorou na cestě. Před Bapske čekalo dalších 30 autobusů. Někteří z autobusáků nevydrželi dlouhé čekání a začali pouštět lidi ven, a ti poté přicházeli pěšky. Několik set lidí sedělo na loučce před přechodem.
Chorvati začali po několika hodinách posílat autobusy, ale jezdily velmi pomalu – třeba jeden za tři čtvrtě hodiny – což je ještě horší, než kdyby nejezdily vůbec – už uklidnění lidé začnou mít pocit, že brzy pojedou a začnou se tlačit. Vypouštěli jsme proto hangáry zepředu a nechávali jsme zadní skupiny bez přesunu, kde byli, aby lidé zůstali na místě a zvládli jsme je udržet.
Situace na lajně v hangárech byla místy opravdu kritická – lidi se tlačili dopředu, stálo ohromné úsilí je udržet jako oddělené skupiny a klidnit je. Několikrát to bylo už na hraně bezpečnosti i pro dobrovolníky – kteří často stáli přímo v davu, dělali lidskou zeď a zastavovali ohromnou řeku, která se snažila tlačit dopředu. Další z dobrovolníků zezadu a zevnitř davu uvolňovali zácpu a posílali lidi zpět. Začali jsme rozdávat reflexní vesty i některým z uprchlíků, kteří mluvili anglicky a byli ochotni nám pomáhat situaci klidnit a usměrňovat ostatní.

Klidnění tlačícího se davu českými dobrovolníky.
Koordinátor Janek se snažil volat srbskou policii na pomoc, přijeli asi dva policisté, řekli, že jich je málo a nic nedělali.
S ohromným úsilím českých dobrovolníků – z nichž většina pracovala od dvou v noci, část celou noc – se podařilo zklidnit hangáry, postupně je vypustit a odvést lidi z nich chorvatskými autobusy. Poté bylo potřeba vypustit ještě i prostor před závorou a loučku. Kde samozřejmě všech několik set lidí chtělo odejít zároveň. Opět bylo potřeba skupinkovat, řadit, klidnit, vysvětlovat, informovat, brzdit.

Dav za závorou. Mimochodem, tu závoru Srbové odmítají zvednout, protože oficiálně jsou hranice uzavřené – proto už několik desítek tisíc lidí prošlo přes uličku vlevo ve svahu.
Kolem druhé hodiny, kdy naše autová skupina přestala pracovat a začali jsme se balit na odjezd, vypadala situace pod kontrolou – poslední zbytky lidí z loučky organizovaně odcházeli na chorvatské autobusy, hangáry fungovaly opět v běžném lajnovém režimu, Srbové začali opět posílat nové autobusy.
Naše skupina, těsně před odjezdem – Ondrej, David, Filip, Miroslava a já.

Těsně před odjezdem.
V neděli odpoledne a večer, po našem odjezdu, se ale situace dramaticky zhoršila. Srbové vyložili odpoledne z autobusů několik tisíc lidí, Chorvaté posílají velmi málo autobusů, nashromáždilo se několik tisíc lidí, situace se stala nezvladatelná. Mnoho lidí spalo na poli v zimě a dešti. Srbové nejsou schopni poslat žádnou policii či nikoho, kdo by pomáhal dobrovolníkům situaci řešit.
Cituji informaci od Michal Berg, který dělá pravidelné informační souhrny . Zpráva z nedělní půlnoci:
„Slowing down the reception of Croatian side caused more than 40 buses already waited on the Serbian side, and after one unnecessary and wrong decision of someone in charge, this amount of refugees has been disembarked at once. Chaos and pressure of thousands stopped at Croatian border, where police didn’t let any refugees to continue. Tensions and crowds has been calmed after few hours by riot police and extreme efforts by volunteers – who were being weakened as many of them had to leave at the end of the weekend. Situation is still difficult, cca. 1500 refugees there, Croatian buses very slow and also some facilities and tents had to me moved away to make space for refugees, who are definitely to spend cold night there“
Zpráva z pondělního dopoledne:
In Bapska/Berkasovo at Serbian/Croatian borders there are 2000 people who spent this cold and rainy night in the fields. Volunteers are UNABLE TO CONTROL SITUATION there, no Serbian police and almost no medical help. Injuries, hypothermia and clashes during the night, as Croatia does accept refugees only in very small numbers and border is blocked by Croatian riot police. Please call media and Serbian authorities to get attention on this place, as this is still uncovered by any media despite situation is really serious and it’s really difficult to get any help from Serbian authorities. +420 720 552 888 Jan Pinos is the contact person
Snad to dobře dopadne.
(zdroj: https://www.facebook.com/notes/martin-k%C5%99iv%C3%A1nek/bapska-%C4%8Dty%C5%99i-dny-na-srbsko-chorvatsk%C3%A9-hranici/10153334902048090)
Hruška Jakub

Hruška Jakub

724 900 659
info@mojekohoutovice.cz
facebook.com/groups/mojekohoutovice
mojekohoutovice.cz
Hruška Jakub